Veverka

Po dlouhé době k nám opět zavítala.

Veverka.

Zlákal ji náš vysoký ořech.

Kochali jsme se všichni.

Já, Drahý, Bára i kočky.

Sbíráme, krájíme, sušíme, kvasíme

Začly padat.

Jablka a trnky.

Masivně.

Do toho plodí hrozny.

Masivně.

Tak sbíráme, krájíme, sušíme.

Sbíráme, krájíme, sušíme.

Sbíráme, krájíme, sušíme...

Jen trnky, ty kvasíme. 

A hrozny hned baštíme.

A možná přijde i na moštování...

Postřižiny

Finální stříhání levandule.

S pomocníky

jako vždy.

Nastříháme, svážeme, pověsíme.

Nejlépe někam, kde se často vyskytujeme.

Abychom mohli náležitě nasávat

její krásnou vůni 

a 

kochat se.

A doplnit to hortenzií.

Fialovou a růžovou opravdu nemusím.

Ale jak jde o kytky, 

tak to je krása.

Kočky mě štvou - tahám cihly...

Naštvaly mě kočky.

Konkrétně mourovaná Máša.

Vyhlédla si žlunu,

kterou jsme s Bárou sledovaly 

se zatajeným dechem

u pítka u studny.

Žlunu jsem před Mášou musela zachraňovat.

Dvakrát.

Krásný barevný pták s očima jak korálky mi chvíli pokorně seděl v dlani.

A já se naštvala.

Zrušila pítka na zemi

a 

nanosila staré cihly z bouračky.

Drahý mi přenesl pěkný kus břidlice,

mísu kdysi dovezla jeho máti,

kámen do vody ponořil pak můj taťka.

A bylo hotovo.

Pracovní název byl sice krematorium nebo olympijský oheň,

ale výsledek se mi líbí.

Hodí se sem.

Kočky jsou okolo stále.

Ale přístup k ptákům mají snížený

a ptáci snad frnknou, 

než se o něco pokusí.

 Potvory.

Omlouvá je jen instinkt.