S dětmi jde všechno pomalu.
Nejtěžší pro mě je
přepnout na to jejich bezčasí
a občas nedělat prostě nic.
Jednak protože vás to stejně nenechají dělat.
Jednak protože je to
tak moc třeba.
Dělat NIC.
A to nic dělat POMALU.
Sledovat Báru.
Sledovat Báru, jak sleduje ptáky.
Sledovat ptáky.
A všimnout si vrabce s bílými znaky na hlavě
(vloni to byl zas kos).
Sledovat pohyby stínů po pokojích.
A všimnout si, že Jindra má stejný tvar uší a hlavy jako Pavel.
Sledovat prosebné výrazy koček za okny po ránu.
A všimnout si, že v té zimě jsou naježené jak odkvetlá pampeliška.
A jak dokážou zpomalit.
V křeslech,
na sedačce,
na posteli...
Odpočívají pomalu.