pátek 21. února 2020

Terapie hlínou s paní filozofkou Hogenovou




Nikdy bych nevěřila,
že jednou z mých nejmilejších kratochvílí 
bude rýpání se v hlíně,
když to nazvu nepoeticky.

Nejraději mám práci bez rukavic,
i když pak moje ruce děsí okolí.
Ale prostě ten kontakt holé kůže s hlínou,
kytkama, trávou, kamením...
Vždy se ztratím úplně v čase 
a tak nějak (v) sama sobě,
v hlavě se mi objeví takové to krásné prázdno 
a z nenadání mi pak na mysl začnou vyskakovat  
tu a tam nějaký nápad na projekt, 
nebo mě konečně napadne řešení věci, 
kterou se delší dobou zaobírám.
Nebo se mi vybavují úryvky básní,
na které jsem dávno zapomněla,
nebo jsem si to aspoň myslela.

Pokud milujete hlínu a vše kolem ní tak jako já,
tak se tím podle paní Hogenové (rozhovor pro DVTV)
prostě jen vracíte k sobě, uvlastňujete se, 
uzemňujete se.
Její slova, tón hlasu a to, jak pečlivě volí slova,
jsou prostě hypnotizující
Mohla bych je poslouchat stále dokola. 
Tak třeba pohladí i vás.






neděle 16. února 2020

Maximalisticky o minimalismu




Konečně vynikly ty věci,
které miluju,
na které se ráda dívám
a které dřív zapadaly v množství ostatních věcí.

Může za to minimalismus, 
který se mi čím dál tím víc motá
do života.

Po nocích se s vášní nořím do vod minimalistických
knih a blogů.
Přes den pak
se stejnou vášní
vyklízím,
vytřizuju,
vyšiluju,
přesunuju
a s každou vytřízenou nepotřebností
se cítím tak o pět kilo lehčí.
   
S dětmi a nemocemi to jde sice pomalu,
ale pomalu a jistě 
konečně mám
        víc místa na věci, co mám ráda/na které se dívám ráda
 a
více času na věci, co jsou pro mě důležité.

Snažím se zbavovat všeho,
co jsem si nechávala jen tak nějak ze zvyku,
 co jsem ani neměla ráda,
co jsem vlastně ani nepotřebovala
a na co jsem tudíž zapomněla prakticky ihned po vytřízení.

Náš dům je nějaký
 vzdušnější, 
poklidnější, 
přehlednější 
a uklizenější.
      Za sebe vnímám,
jak moc se mění jeho energie.
A i navzdory všudypřítomné rýmě můžu říct, 
že se mi tu tak nějak lépe dýchá...:-)

Minimalismus je pro mě psychoterapie.
Je až k neuvěření, jak vám pouhé vypořádávání se s věcmi
pomůže lépe poznat sebe sama a poodhalit to,
co je pro vás opravdu důležité, ale často očím skryté,
jak po fyzické,
tak po psychické stránce.
Přesně jak se o minimalismu zmiňuje Joshua Becker:
 "Věcmi to začíná, v hlavě to končí."

...
Na fotce  mé milované modrozelené lahve
nově přesunuté na klavír,
kde je nízké zimní slunce každý podvečer
rozzáří tak, 
že se mi chce jen sedět 
a s úžasem zírat na tu nádheru...









pátek 24. ledna 2020

Pomalu


S dětmi jde všechno pomalu.
Nejtěžší pro mě je
přepnout na to jejich bezčasí 
a občas nedělat prostě nic.
Jednak protože vás to stejně nenechají dělat.
Jednak protože je to 
tak moc třeba.

Dělat NIC.
A to nic dělat POMALU.

Sledovat Báru.
Sledovat Báru, jak sleduje ptáky.

Sledovat ptáky.
A všimnout si vrabce s bílými znaky na hlavě
(vloni to byl zas kos).

Sledovat pohyby stínů po pokojích.
A všimnout si, že Jindra má stejný tvar uší a hlavy jako Pavel.

Sledovat prosebné výrazy koček za okny po ránu.
A všimnout si, že v té zimě jsou naježené jak odkvetlá pampeliška.
A jak dokážou zpomalit.
 V křeslech,
na sedačce,
na posteli...
Odpočívají pomalu.