Konečně vynikly ty věci,
které miluju,
na které se ráda dívám
a které dřív zapadaly v množství ostatních věcí.
Může za to minimalismus,
který se mi čím dál tím víc motá
do života.
Po nocích se s vášní nořím do vod minimalistických
knih a blogů.
Přes den pak
se stejnou vášní
vyklízím,
vytřizuju,
vyšiluju,
přesunuju
a s každou vytřízenou nepotřebností
se cítím tak o pět kilo lehčí.
S dětmi a nemocemi to jde sice pomalu,
ale pomalu a jistě
konečně mám
víc místa na věci, co mám ráda/na které se dívám ráda
a
více času na věci, co jsou pro mě důležité.
Snažím se zbavovat všeho,
co jsem si nechávala jen tak nějak ze zvyku,
co jsem ani neměla ráda,
co jsem vlastně ani nepotřebovala
a na co jsem tudíž zapomněla prakticky ihned po vytřízení.
Náš dům je nějaký
vzdušnější,
poklidnější,
přehlednější
a uklizenější.
Za sebe vnímám,
jak moc se mění jeho energie.
A i navzdory všudypřítomné rýmě můžu říct,
že se mi tu tak nějak lépe dýchá...:-)
Minimalismus je pro mě psychoterapie.
Je až k neuvěření, jak vám pouhé vypořádávání se s věcmi
pomůže lépe poznat sebe sama a poodhalit to,
co je pro vás opravdu důležité, ale často očím skryté,
jak po fyzické,
tak po psychické stránce.
Přesně jak se o minimalismu zmiňuje Joshua Becker:
"Věcmi to začíná, v hlavě to končí."
...
Na fotce mé milované modrozelené lahve
nově přesunuté na klavír,
kde je nízké zimní slunce každý podvečer
rozzáří tak,
že se mi chce jen sedět
a s úžasem zírat na tu nádheru...
