Nikdy bych nevěřila,
že jednou z mých nejmilejších kratochvílí
bude rýpání se v hlíně,
když to nazvu nepoeticky.
Nejraději mám práci bez rukavic,
i když pak moje ruce děsí okolí.
Ale prostě ten kontakt holé kůže s hlínou,
kytkama, trávou, kamením...
Vždy se ztratím úplně v čase
a tak nějak (v) sama sobě,
v hlavě se mi objeví takové to krásné prázdno
a z nenadání mi pak na mysl začnou vyskakovat
tu a tam nějaký nápad na projekt,
nebo mě konečně napadne řešení věci,
kterou se delší dobou zaobírám.
Nebo se mi vybavují úryvky básní,
na které jsem dávno zapomněla,
nebo jsem si to aspoň myslela.
Pokud milujete hlínu a vše kolem ní tak jako já,
tak se tím podle paní Hogenové (rozhovor pro DVTV)
prostě jen vracíte k sobě, uvlastňujete se,
uzemňujete se.
Její slova, tón hlasu a to, jak pečlivě volí slova,
jsou prostě hypnotizující
Mohla bych je poslouchat stále dokola.
Tak třeba pohladí i vás.
Žádné komentáře:
Okomentovat