HERCULE (Poirot). 

Náš věrný kocour, co byl svým chováním, oddaností a vděčností spíše pes. 

Vděčný snad za to, že jsme si jej tenkrát před sedmi lety nechali a poskytli mu domov a zázemí naší zahrady. Naučil se tu lézt po stromech. Předtím to neuměl. 

Dovezl mi ho brácha místo čokolády. Našel ho u silnice s ujetým ocáskem. Navzdory tomu s elegancí hodnou svého jména doplňoval kompozice mých fotek. Také vynikal v imitování polštáře na našem žlutém křesle. Stejně dobře imitoval robotický vysavač. Díky jeho neskutečné žravosti nebylo pod stolem co zametat. Bára se díky němu naučila stát a ručkovat kolem gauče, jen aby na něho-polštář dosáhla. Vozila jej v kočárku místo panenky. Křepčila s ním na Glenna Millera. 

I když jsem za svůj život měla koček spoustu, tento náš kočkopes s drsným kožíškem a velkým srdcem, co předl jen když jste na něm spočinuli zrakem, mi bude obvzláště chybět. 

V sobotu se vyčerpal jeho poslední kočičí život. Asi následkem střetu se psem. 

Čest jeho kočičí památce.